Právo na vzpomínky

tbertor1

13. Května minulého roku se konalo soudní stání na popud Daniela Šustra, zakládajícího člena skupiny Tichá dohoda.

Šustr se cítil poškozen vzpomínkou Kateřiny Sidonové na událost, která se odehrála ještě za minulém režimu. K.S. tuto svou vzpomínku použila ve svém článku na blog.respekt.cz, když psala o antisemitismu. Zde je úryvek článku, který oba aktéry přivedl až před soudní stolici.

Když jsem chodila na gympl, přivedl mě jednou spolužák (později jsem jeho jméno našla v Cibulkových seznamech) do jakési skupiny mladých lidí, kteří psali. Scházeli se na pravidelných seminářích, které vedla nějaká dospělá paní. Byl to takový poloilegální spolek. Pili čaj a u svíčky, kolem kulatého stolu, si předčítali svoje díla a pak o nich diskutovali. Nijak zvlášť se mi tam nelíbilo.

Vedle mě seděl kluk v kožené bundě, vlasy měl ulíznuté na patku a na prstě měl masivní zlatý prsten s obrovským kamenem. Tvářil se sebejistě, protože měl už tehdy celkem úspěšnou kapelu. Tichá dohoda se jmenovala. „Ty, jo, Dane, ten musí vážit nejmíň tunu," řekl můj spolužák, když si šperku všiml. Přehlédnout se dal jen těžko.. „Kde jsi ho vzal? To je nějaký rodinný dědictví, nebo co?"

„Kdepak," pohodil patkou Dan. „To je po Žiďákách."

„Po kom?" zeptala jsem se a bylo mi tak nějak trapně. Za mě? Za něj?

„No po Žiďákách," zopakoval a hodil si nohy na stůl. Prohlížel si prsten. My ostatní taky.

„Za války si u nás nějaký Židi nechali svoje věci a už se nevrátili."

„A co se s nima stalo?" zeptal se někdo dost zbytečně.

„Co?" rozhodil Dan ruce. „No, přece vyfičeli komínem!"

Daniel Šustr samozřejmě tvrdí, že nic takového neprohlásil. Upřímně řečeno nedivil bych se, kdyby to myslel vážně. Pamatovat si každou větu, kterou ve svém životě vyslovíme, by byl skutečně nadlidský výkon. Zvláště když uvážíme, že šlo vlastně o teenagerovský bonmot. Předpokládám, že podobným způsobem mnoho dnešních mladých lidí hovoří o Romech. Obávám se, že nebude v silách žádného z nich si  po dvaceti či třiceti letech vybavit svůj přihlouplý bonmot. Ale dovedu si představit, že budu- li židovské národnosti a někdo přede mnou něco podobného prohlásí, zapamatuji si to navždy.

Svědkyně víceméně potvrdila, že Daniel Šustr výše citované výroky pronesl. Problém je však trochu jinde.  Zkusme si představit situaci, že si nikdo z lidí, kteří byli události přítomni nic nepamatuje. Je to pouze slovo proti slovu. Měla by v tomto případě právo Kateřina Sidonová na svém internetovém deníku zveřejnit svou vzpomínku?

Je třeba abychom naše vzpomínky cenzurovali? Jak určíme, které vzpomínky můžeme prezentovat a které ne?

Podíváme – li se na celou kauzu střízlivým pohledem, byla hloupost od Daniela Šustra, že celou záležitost medializoval. Snad jedině, že to všechno souvisí s problémy, které Daniel Šustr se svou formací Tichá dohoda má. Citujme  slova, která pronesl Šustr pro  muzicserver.cz:

Přes veškerý prokazatelný a zaznamenaný skladatelský, producentský i prodejní úspěchy s Dohodou mi žádná naše oficiální firma už víc jak deset let nechce vydávat desky ani ode mě vzít jakejkoliv materiál, přerušení činnosti Tichý dohody bylo přímo vedený ze strany majors a médií, který skákaj podle nich - tedy de facto českýho hudebního establishmentu. To je podobný jako s disidentama v 70. a 80. letech, ne?

David Šustr si u soudu točil svým velkým zlatým prstenem a je možné, že to byl kouzelný prsten. Prsten, který jej kdysi vynesl na výsluní. Možná, že mu něco dal, a nyní je třeba za to zaplatit.

Snad se jedná jen o podivné Public relations. Podávat žaloby na ochranu osobnosti je dnes velmi moderní. Je toho zřejmě velmi zapotřebí. Zdá se, že naše osobnosti jsou slabé a křehké a potřebují mohutnou ochranu. Doufejme, že Šustrova osobnost jednoho dne zesílí natolik, aby ji vzpomínka stará dvacet nebo třicet let nemohla zničit a hlavně si přejme, aby se nevynořila již žádná další. Tak křehká osobnost by ji zřejmě nepřežila.<